„Duše je jako hrad z jediného diamantu.
K jejímu středu je třeba projít temnotou mnoha komnat.“
— Terezie z Ávily
Nacházíme se uprostřed zimy — v čase, kdy je světlo stažené v hloubce, příroda odpočívá a připravuje půdu pro to, co přijde. Na povrchu se může zdát, že se neděje nic. Jen tma, chlad, zpomalení. Pod povrchem ale probíhá mocný proces.
Stejně tak se i v nás může ozývat tento proces stažení dovnitř a sestupu do hlubin — zimování. Období, kdy cítíme, že to, kým jsme dosud byli, už nás nenese dál. Jungovská psychologie tomu říká mortificatio — přirozená smrt určité části ega, která se naplnila. Mystici tomu říkali temná noc duše.
Temnota
Každá skutečná proměna začíná v temnotě, nejistotě, pochybnostech, zmatení a nevědění — tam, kde staré tvary v nás praskají, aby vznikl prostor pro nové. Alchymisté tomu říkali nigredo — zčernění, rozštěpení, rozrušení toho, co bylo dosud pevné.
Nigredo je krajinou bez mapy.
Člověk zde ztrácí orientaci — nejen v tom, co se děje, ale i v tom, kým je. Vše, co dříve dávalo smysl, poskytovalo oporu nebo se zdálo funkční, se rozpadá. Staré souřadnice přestávají platit a nové ještě neexistují.
Z psychologického hlediska je to temný bod obratu.
Ale když jím procházíme, nepůsobí to jako obrat — působí to jako konec.
Je to spojeno se stínem, se smrtí, s hnitím, rozkladem, rozpadáním struktur — se vším temným a nepohodlným, čemu bychom se raději vyhnuli, a přesto se s tím v průběhu života znovu a znovu setkáváme.
A je důležité to říct otevřeně:
tyto zkušenosti mohou být nesmírně bolestné — nejen svou intenzitou, ale i tím, jak dlouho mohou trvat. V utrpení často ztrácíme pocit času. Může se zdát, že to takhle bude navždy. Že tma nemá konec.
Smrt
V mortificatio se nacházíme mezi dvěma světy — staré už umírá, ale nové ještě neznáme.
Je to agonizující nevědění.
Nelze ho idealizovat; někdy člověka prostě pohltí.
Co v nás může – a možná potřebuje – zemřít?
Když procházíme mortificatio, může v nás umírat především starý obraz sebe sama — ego, které si nárokovalo kontrolu, jistotu a pocit, že „ví, jak má život vypadat“.
Může odcházet identifikace s rolí, vztahem či posláním, které nás kdysi nesly, ale už nedokážou unést to, čím se stáváme.
Často se rozpadá také nevinnost či idealismus, s nimiž jsme vstupovali do života, i nezralé instinktivní strategie, které nás měly kdysi chránit, ale začaly nás odvádět od středu.
To, co umírá, není život sám —
odumírá forma, aby se mohl uvolnit prostor pro hlubší, pravdivější bytí.
Součástí tohoto umírání bývá i dočasný pocit prázdna a ztráty smyslu — ne jako selhání, ale jako přechodový prostor, v němž se nové teprve rodí.
Je to skutečný konec — bez záruky, bez naděje, bez jistoty, že se kdy objeví něco jiného.
Člověk má pocit, že se to už nikdy nezmění, že to potrvá navždy — a že je to víc, než lze unést. Přesto někde na pozadí tuší, že jediné, co zbývá je setrvat a snést.
Na archetypální rovině se tento proces zrcadlí i v příběhu Krista — ne jako náboženské dogma, ale jako obraz duše vystavené krajní ztrátě kontroly. Setkáváme se zde s plnou tvrdostí mortificatio: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ — i s okamžikem odevzdání: „ne má vůle, ale tvá.“
Mortificatio nelze přeskočit ani vybojovat; ego tu selhává a musí selhat. Nejsou záruky, jen odevzdání se procesu, který nás přesahuje.
Teprve přijetí skutečnosti, že ego neřídí celý život, umožňuje, aby se energie mohla stáhnout ze starých struktur a přeskupit se do nové formy.
Hnití, které živí
Po samotném zlomu často následuje další fáze, o níž se mluví méně: putrefactio — hnití, rozklad starého postoje. Rozklad, který uvolňuje to, co bylo dlouho skryté a nezpracované — potlačené emoce, postoje a iluze — aby se z nich časem mohla stát výživa pro nové.
Nejdřív může přijít náhlý pád — ztráta práce, vztahu, smyslu.
A pak období vnitřní „nemoci“: brodění, převalování, zuřivosti, vyjednávání, odporu, opakovaného vracení se k témuž.
Je to proces, kdy se staré rozpadá tak dlouho, dokud nemůže být stráveno a integrováno.
Alchymie pro to používá obraz havrana nebo krkavce — ptáka, který požírá mrtvé. Intrapsychicky to symbolizuje instinkt, který „sežere“ energii starého a přetvoří ji v nový život: v let, vejce, mláďata — život, který povstává ze smrti.
Pokušení utéct
V těchto obdobích máme silnou tendenci vyhýbat se přirozenému procesu truchlení čímkoli, co dokáže rychle navodit pocit života — výkonem, dovolenou, novým vztahem, aktivitou, zaplněním času.
Někdy saháme spíše po jídle látkách, otupení či duchovních zkratkách. Směr je ale stejný — pryč od toho, co je.
Jsou to jen náhražky jara v zimě.
Je důležité říct, že nejde o slabost ani selhání.
Instinkt, který chce víc života, je sám o sobě zdravý — často se ozývá právě tehdy, když je bolest příliš velká a vnitřní prostor příliš těsný. Problém není v tom, že se impuls objeví — ale v tom, když na jeho popud jednáme a necháme se odvést pryč od probíhajícího procesu. I tento impuls patří k tomu, v čem je třeba setrvat a co je třeba snést.
Proto alchymisté mluvili o retortě — nádobě, která musí zůstat uzavřená, když to uvnitř kvasí, bublá a pálí. Proces je agonizující — a právě v něm se může proměnit to, co by jinak zůstalo destruktivní.
Zůstat
Proto nás zvu — nepředbíhejme jaro.
Nesnažme se hned vysvětlit, opravit, vyřešit.
Zkusme tuto zimu pobýt s tím, co se chvěje uvnitř.
Nespěchejme zpět k výkonu, činům, odpovědím.
Možná v nás teď něco umírá —
ne proto, že to selhalo,
ale proto, že to nové v nás potřebuje místo.
Kdybych si dovolil(a) zimovat…
co by se ve mně možná začalo uvolňovat?
Zimování není prázdnota.
Je to půda.
A tma není nepřítel duše.
Je její skrytou porodní bábou.
Je zima — nejen venku, ale i uvnitř tebe.
Teď není potřeba nic dokazovat.
Není to čas pro listy, květy, výsledky.
Je to čas pro kořeny… ticho, klid a nevědění.
Dovol si klesat hlouběji, jako semeno, které ještě neví, že se z něj stane strom.
Možná jsou v tobě komnaty, které se bojíš otevřít.
Možná tvary, které praskají.
Možná části tebe, které už dosloužily —
a přesto se loučí pomalu.
Zůstaň ještě chvíli.
Nepotlačuj ticho.
Naslouchej.
Ticho uvnitř není prázdné.
Je to půda, z níž jednou vyraší světlo.
Až přijde čas, poznáš to.
Teď ještě není jaro.
Teď je zima.
Tak zimuj.